Z deníku bulimičky: První dva roky

Už jsem byla bulimičkou se vším všudy. S přejídáním se i se zvracením. Pomalu mi to začínalo docházet, ale ještě jsem se tím moc netrápila. Je zvláštní, jak dlouho mi trvalo, než jsem si svůj handicap skutečně uvědomila.

Bulimie totiž není na první pohled poznat, nezanechává na těle nějaké viditelné či hmatatelné stopy. O to víc je nebezpečnější a zrádnější. Člověk se brání tomu uvěřit. Ale proč? Protože si hrajeme na společenská tabu? Protože se nenosí mít psychické problémy a potíže? Protože in je jedině člověk naprosto dokonalý, krásný a vitální? To je smutné.

Bulimii se ale také nedá „dostat“ jako chřipka, rýma nebo angína. Bulimii si prostě vypěstujeme. Ale v pravém slova smyslu za to nemůžeme. Ve skutečnosti nemá bulimie vlastně tolik společného s hubnutím a jídlem. To přichází až jako druhotný projev. Jde spíš o citovou reakci na svět kolem nás, na smutky, na vnitřní bolesti, na touhu přiblížit se ostatním, ale přitom jim jakkoli neublížit. Pane Bože, jen abych se někoho nedotkla! Jen aby si o mně někdo něco nemyslel, co by mě mrzelo… Najednou jste až chorobně vnímaví k tomu, jak vaše potřeby a pocity budou chápat ostatní. Když se k tomu přidá snaha dokonale se nejen chovat, ale i vypadat, bulimie je na světě.

Stále jsem měla obavy, aby na to nikdo z mého okolí nepřišel. Hrozně jsem se bála, co by si o mně pomysleli. Jako kdybych měla lepru nebo nakažlivou nemoc. Střídavě jsem bydlela u rodičů a u své tety a pokračovala ve studiu na vysoké škole.
Přes den škola, večer cvičení nebo sauna, učení a spánek. O víkendu jsem se učila, celé dny jsem seděla nad studiem. První, co jsem z bulimických pravidel pochopila, byl fakt, že se člověk musí se svým jídlem schovávat.

Ve skutečnosti to vypadalo zhruba takto:
Vstáváme s tetou obě dvě zhruba stejně a společně připravujeme snídani. Teta nad mými porcemi jen kroutí hlavou, o mých problémech netuší vůbec nic. Má mne ráda, tak mě nechává být. Za to, že jí v její nepřítomnosti z jejího skromného důchodu vyjídám ledničku, se neuvěřitelně stydím, ale nedokážu se ovládnout a ubránit. Už jsem do toho spadla, už mne nemůže nic zastavit.

„Janko, a toto ti opravdu stačí k jídlu?“ vyptává se zkoumavě. „Ano, teto, neboj. To je ta makrobiotická strava, víš?“ kamufluji, „nesmí se jíst nic jiného, protože tělo pak ty škodliviny těžko tráví. A já stejně na víc nemám hlad.“
Propadám se hanbou, jak jsem si tehdy vymýšlela! Jak jednoduše a hloupě jsem se snažila tetu obelstít. Ani jsem pořádně nevěděla, o čem mluvím. Žádné zásady makrobiotiky jsem pořádně neznala. Jen jsem si vymýšlela nějaká pravidla, do kterých bych mohla zaobalit svou stupidní touhu po menších a menších porcích jídla.

Co jsem jako bulimička snídala? V podstatě mi to bylo jedno, hlavně aby porce jídla měla málo kalorií. Nebo kilojoulů? To byla zásada, které jsem věnovala čtyřiadvacet hodin denně. Studovala jsem, neměla přitom moc peněz, ale vždycky, když jsem nakupovala, až hystericky jsem sledovala, jestli ten či onen jogurt nebo sýr má 300 nebo 400 kJ. Samozřejmě jsem koupila ten nízkokaloričtější. Jaká oáza pro mou duši nastala, když se začaly prodávat nízkokalorické potraviny! Měla jsem tisíce tabulek, šablonek a pouček o počtu přijímaných kalorií v potravinách. Neustále jsem je studovala a probírala se jimi. Podařilo se mi přesvědčit tetu o správnosti mých stravovacích skladeb jídla. Míchala jsem si tehdy takovou obilnou drť se sušenými jablky a jogurtem. Dokonce jsem měla několik variant a příchutí. Buď skořicovou se sušenými jablky nebo kokosovou nebo ořechovou s kakaem.

Jednou nebo dvakrát jsme tuto lahůdku jedly s tetou společně. Dodnes na to vzpomíná, jak jí obilná drť zalézala mezi zuby a nedařilo se jí ty drobky vyčistit. Až mnohem později, v práci, se mi podařilo přesvědčit jednoho kolegu, aby obilnou kaši se sušenými jablky dokonce ochutnal. Také na ni vzpomíná a smějeme se tomu. Jenom netuší, proč jsem se tehdy takto chovala a stravovala a jakou lahůdku a součást mé experimentální výživy měl možnost ochutnat.

Ale pozor – to ještě nebyla zhoubná bulimie. Ta mne teprve čekala. Byl to zatím jen malý plíživý hádek, který tiše čekal na svou příležitost. Jakmile človíčka jednou polapil, omotal se kolem hrdla a těla a za nic na světě se pak nechtěl pustit. Vypadalo to zcela nevinně. Trošku jsem se tu a tam trápila hladem, uždibovala jídlo po malých kouscích a snažila se držet „dietu“. Jen abych byla skvělá! Pak nastala příležitost (teta odešla na nákup nebo se postarat o babičku) a pole pro záchvat bulimie bylo otevřené. Pěkně jsem si dala třeba dva krajíce chleba. Chvilku se cítila najedená a bylo mi dobře. A potom přišly výčitky. „To jsem fakt asi přehnala. Dva chleby. A ještě k tomu s máslem! Vždyť by mi stačilo to jablko, které jsem si vzala, než teta odešla…“ Vzpomínám si, jak jsem jednou u tety ve spíži objevila balíček dietních sucharů. Kdybych si je mazala máslem, bylo by moc poznat, kolik másla ubylo. Takže jsem vzala kečup a kapala si pěkně tučnou vrstvu na krajíčky sucharů. Vždyť byly dietní, ne? V neprůhledné kečupové láhvi se žádný úbytek nepozná, myslela jsem si. Snědla jsem jich snad pět. Přímo ve spižírně, vestoje. Potom šup na záchod, prsty do krku a všechno bylo venku. Opláchnout, poklidit, vyvětrat a bylo po všem. Trošku mě bolel žaludek, ale byla jsem spokojená. Aspoň jsem do večera neměla chuť na další jídlo. Popíjela jsem jen kávu nebo čaj, k obědu či večeři nějaké drobky a den byl za mnou. Dokázala jsem to.

Šla jsem spát. Ráno to mělo začít nanovo. To jsem ovšem zatím nevěděla. Chtěla jsem být štíhlá, krásná … a nějaké zvracení? No, co? Když mě nikdo neviděl … a taky – od čeho bychom měli dávicí reflex, kdyby tělu vadilo, že zvrací?

Jasně si vzpomínám, jak jsem svým objevem zvracení byla nadšená. Našla jsem odpověď na své problémy. Budu jíst, aby mi nikdo nenadával, budu štíhlá, abych se všem líbila, a nebudu se trápit hladem, když už to nebudu moci vydržet. A pak se vyzvracím. Mé modlitby o štíhlost byly vyslyšeny. Měla jsem nad svou postavou a váhou naprostou kontrolu. Mohla jsem být úspěšná.

Bylo to naivní a hloupé. Vůbec mi to ale takové nepřišlo, protože jsem byla „v tom“. Teprve později jsem mívala výčitky svědomí. A to už bylo pozdě. To bylo ve chvílích samoty, beznaděje a zoufalství. Měla jsem pocit viny.

Tak to šlo den po dni. Už si nepamatuji, s jakou periodicitou mne první záchvaty potkávaly, ale vím přesně, kdy jsem začala lítat ve skutečné bulimii. Kdy mě moje závislost zcela ovládla.
S úspěchem jsem vystudovala, odpromovala, získala vlastní byt a našla si zaměstnání. Na přechodnou dobu se mi podařilo sebe i bulimii obelstít. Tehdy začínala být velmi módní vlna vegetariánské výživy, racionální a makrobiotické stravy. Říkala jsem si, proč toho tedy nevyužít. Makrobiotická strava slibovala zdravý, vyvážený přísun potravin, všechna jídla vypadala nízkokaloricky. Zelenina vařená i syrová, ovoce, ovesné vločky, různé klíčky a semínka. Vařila jsem si ovesné, jáhlové i pšeničné kaše, připravovala zeleninové saláty, jedla jsem ovoce. Anorektické makrobiotické období se střídalo se záchvaty přejídání se a zvracení. Tři až čtyři dny jsem nezvracela a měla pocit, že jím normálně. Nebyla to ale pravda a, jak říkala moje babička, jedla jsem jak vrabec. Ale nikdo mi v tom nebránil. K snídani mi stačil jeden čtvereček nebo trojúhelníček sýra, jedno rajče nebo půlka papriky, káva s mlékem bez cukru, k obědu pět lžic ovesné mléčné kaše se sušenými jablky, na svačinu zase káva bez cukru a k večeři jedno jablko. K tomu jsem kouřila, asi pět až osm cigaret denně. Málo jsem pila, odhadem asi půl litru denně, a to jsem do tohoto množství započítávala i ranní kávu. Když jsem se napila, o to více sílil můj pocit plnosti. Každou skleničkou šťávy nebo čaje. Takže – žádné pití! Jeden den dieta, druhý den dieta, třetí den – hurá! Už to zvládám… Už budu normální… – Čtvrtý den dieta a pak prásk… Večer už jsem mívala křeče v žaludku a čím déle jsem se v kruhu beznaděje a hladovění potácela, tím hůře se mi dařilo křeče z hladu překonávat. Většinou jsem ještě dokázala vydržet do okamžiku, než jsem si lehla do postele. Začala jsem si číst, ale řádky mi poskakovaly před očima. Touha po jídle byla silnější a mocnější. Nakonec jsem vstala a šla do ledničky. Snědla jsem, co se dalo. Potíž byla v tom, že až tak moc k snědku v mé kuchyni nebývalo. Jen ty kašičky, semínka, ovoce. A na to jsem zrovna v záchvatu bulimie chuť neměla.

Vzpomínám si, jak jsem si jednou v noci uvařila ze zoufalství mísu těstovin, které jsem posypala kakaem. Máslo nebylo. To byl tehdy záchvat! Ta mísa byla skutečně mísou. Žádná přesnídávková porce. Bylo to v době, kdy ještě neexistovaly dnešní hyper- a supermarkety, ale již byly tzv. večerky. Naštěstí byly blízko mého bydliště tři krámy, otevřené o večerech. Všechny jsem měla zmapované. Jeden měl otevřeno do 21.00 a ostatní dva měly celonoční provoz. Nebylo výjimkou, že jsem si třeba večer ve 22.00 šla nakoupit. Bydlela jsem sama, nikdo mě nemohl kontrolovat. A to mi samozřejmě vyhovovalo. Nebývaly to malé nákupy. Jenže nevydržely ani na jeden den, klidně jsem dokázala během jediné noci všechno spořádat. Také si jasně vzpomínám, že jsem v tom nejhorším období dokázala za jediný večer sníst půlku chleba, čtyři řízky, 20 dkg vlašského salátu, čtyři housky, čtyři koblihy, dvě čokoládové tyčinky a dva ledňáčky. Nejdříve to začalo záchvatem s chutí na sladké. Takže koblihy. Pak zase na slané. To byl vlašák s rohlíky. Na chvíli mne to uklidnilo, ale ke kamnům do pokoje jsem si už brala další jídlo – ledňáčky a čokoládové tyčinky. Pak přišel další hlad – takže jsem pokračovala napařenými řízky s chlebem. Ještě jsem v té době neměla mikrovlnnou troubu. Snědla jsem je všechny.

Jakmile jsem jednou propadla záchvatu přejedení se, nedokázala jsem přestat. Cpala jsem se k prasknutí, do okamžiku, kdy už jsem do sebe nemohla dostat ani sousto. A přitom v lednici bylo ještě tolik dobrot, které jsem potřebovala (ne chtěla, ale opravdu potřebovala) sníst. Proto jsem původní snědené jídlo musela vyzvrátit, abych pak mohla pokračovat. Byla jsem posedlá bulimickým démonem.
Dnes se tomu až divím, ale bylo to tak. Měla jsem pořád žízeň. Proto jsem celé svoje bulimické jídelní orgie mocně zapíjela půldruhým litrem limonády nebo půllitrovkou kefíru. A zvracela jsem třeba i třikrát nebo čtyřikrát za sebou. Najedla jsem se, cítila nádherný pocit uspokojení. Chvíli jsem se vznášela jako v ráji, bylo mi dobře, ale pak to bylo příšerné. Jako hnací motor, kterému jsem nedokázala vzdorovat. A přitom jsem se pořád domnívala, že dokážu kdykoli přestat. Prostě že si řeknu – tak, a od zítřka budu normální holka, ale dneska se ještě naposledy musím najíst. Od zítřka začnu nový život. Zítra se změním.

Kdepak! Tak jednoduché to nebylo. Chtěla jsem mít pevnou vůli, touhu po hubnutí jsem chtěla vytlačit ze svého myšlení, ale vždycky, když jsem se ocitla sama, znovu mne to přemohlo. Zase jsem se přejídala a zase zvracela.

Celý bulimický záchvat probíhal v několika fázích:
První fáze – mám–nemám? Toto rozhodování mi trvalo asi pět až deset minut, někdy i déle. Bylo ve mně obrovské napětí. Dokonce jsem třeba i vstala, chystala se na cestu do kuchyně, pak mě ale něco přesvědčilo, raději že ne, tak jsem si zase sedla. A pak přišlo opět to mám…

Bylo mi špatně, cítila jsem se unavená, nepochopená, vyčerpaná. Bolelo mě celé tělo. Ploužila jsem se bytem jako ve snu nebo jen ležela, našponovaná jako na skřipci. Hlavou se mi honily vidiny všeho jídla, o kterém jsem věděla, že je v kuchyni nebo v ledničce k dispozici. Popřípadě jsem přemítala, jestli se mi chce, nebo nechce jít nakoupit.

Druhá fáze – proč bych nemohla? Vždyť si vezmu jenom trošku. To už mi v mysli napovídala moje přítelkyně bulimie. Ano, proč bych vlastně nemohla? Jsem sama doma, vyspím se, odpočinu si. Vždyť vážím jen 50 kg (nebo 40 nebo 46 nebo 52… – podle toho, v jakém stadiu váhy a psychiky jsem se právě nacházela), klidně si můžu dovolit něco přibrat. A hlavně, vždyť já si to můžu dovolit. Jsem pěkná, hubená, líbím se druhým… Ale jak to vlastně bylo? Byla jsem štíhlá, nebo nebyla? Líbila jsem se, nebo nelíbila? Nešlo mi o mě samotnou, chtěla jsem se líbit svému okolí. Musela jsem se líbit! A navíc, věděla jsem, že za den za dva se zase vrátím na svou původní váhu. Nikdo nic nepozná. Když ty dva dny nevyjdu z domu, o to líp. Tepláky a volné tričko všechny tělesné nesrovnalosti vyrovnají a zakryjí.

Třetí fáze – „troška“ jsou dva rohlíky s vlašským salátem. Dělala jsem výlety do kuchyně a jedla téměř za pochodu, otevírala jsem ledničku, vyndávala jednotlivé potraviny a skládala si je na talířek. Pravda, někdy ani to ne. Jen jsem si lžičkou nabírala salát a k tomu přikusovala rohlík. Jakmile jsem dojedla tuto první dávku, přicházela další fáze.

Čtvrtá fáze – áále…, vždyť už je to stejně jedno. Stejně mi bude špatně, už v tom zase lítám, tak se pořádně najím, ať to stojí za to! To už mě bulimie přemluvila. Zase nade mnou zvítězila, mrcha jedna. Byla jsem slaboch, ale právě v tomto okamžiku jsem se cítila téměř šťastně zlomená. Deprese a výčitky přišly až později.

Pátá fáze - doslova sežeru všechno, co jsem před deseti minutami nakoupila. Že to stálo 200 Kč? Nevadí! Některé kousky jsem jedla přímo u ledničky, k některým si sedala nad talířkem u stolu v kuchyni a některé si odnášela do obýváku, abych si mohla u jídla pohodlně lehnout. Někdy to dopadlo také tak, že zatímco se ohřívalo jídlo, na které jsem nedočkavě čekala, zuřivě jsem kousala u stolu do rohlíku s paštikou a zapíjela to mlékem. Když jídlo stále ještě nebylo hotové, klidně jsem si mezitím otevřela vanilkový pudink se šlehačkou nebo hustý smetanový jogurt. K tomu jsem hltala mandarinkový nebo pomerančový džus.

Šestá fáze – ach!, je mi krásně, jsem najedená, spokojená! Nic mě nebolelo, nic mě netrápilo. Ležela jsem v pokoji, koukala na televizi a při sledování čehokoli pomalu usínala. Než se tak ovšem stalo, čekaly mne ještě další náročné fáze, které se ve dvou posledních krocích i několikrát opakovaly. Pomalu mi totiž docházelo, že jsem udělala něco špatného. Něco, kvůli čemu jsem se nafoukla jako balon. Břicho jsem měla tvrdé, žaludek mě tlačil. Celé břicho vypadalo, jako bych si mezi žebra a stydkou kost strčila balón. Někdy jsem si ten míč přála vidět. Jak je vlastně velký a jak moc elastický, že všechno, co jsem mu nacpala, dokázal do sebe pojmout?

Sedmá fáze – a je to tady – rychle zvracet! Zvracela jsem v koupelně i na záchodě. Kde se mi chtělo. Jak už jsme byly s bulimií kamarádky, šlo to snadno. Žádné dávení, žádné patnáctiminutové trápení.

Osmá fáze – no, vlastně, proč bych se znovu nenajedla? Stejně je to teď všechno jedno. Takže jsem se zase cpala.

Devátá fáze – zase zvracet! Pak jsem teprve doopravdy usínala.

Těchto devět fází se dalo zvládnout klidně i za půl hodiny. Pořád se mi v mysli ozývala věta: „Stejně je to teď jedno.“ Jakmile jsem se rozjedla, nehleděla jsem na nic. Na pracovní povinnosti, na to, co jsem komu slíbila, na to, jak budu následující dva dny vypadat, na to, kolik přiberu. Co se to se mnou stalo? Kde byla ta normální, veselá holka? Ta perfektní, dokonalá dcera? Příjemná a vtipná sestra? Přitom jsem již věděla, jak je pošetilé domnívat se, že se bulimie jen tak snadno zbavím. Ze dne na den. Prostě že se ráno probudím, vyspinkaná do růžova jako miminko, a nic mi nebude. Tak jak nemoc přišla, tak že zase odejde. Že už nikdy jindy žádný záchvat nepřijde. Prožívala jsem pocit, že mám všechno pod kontrolou, ale ve skutečnosti jsem neměla ve své moci vůbec nic. Byla jsem zcela závislá na své odporné, hladové bulimii.
Při průběhu bulimie počítat řádově v letech je, bohužel, naprosto normální. Lékaři tvrdí, že se dá vyléčit, a nechtěla bych jim brát naději. Ale nemyslím si, že je to tak jednoduché. Nevím totiž o žádném lékaři či lékařce, kteří by bulimií trpěli. Aby věděli, o čem mluví.

Bývaly okamžiky, kdy jsem třeba mezi prvním a druhým zvracením na hodinku usnula. Byla mi hrozná zima, potřebovala jsem se přikrýt dvěma dekami. Jakmile jsem procitla, mé první kroky vedly opět do kuchyně. Hledat další a další jídlo. Nebylo výjimkou, že jsem si šla nakoupit i podruhé. Cítila jsem se tak trochu jako kanalizační stoka. Bylo mi ovšem jedno, jak při záchvatu vypadám. Hlavně abych nešla ven v pyžamu, ale vzpomínám si, že o jednom záchvatovém dni, v zimě, jsem na pyžamo natáhla jen kabát, vysoké kozačky a s chutí jsem vyrazila do ulic.
S vědomím, že až se vrátím domů, čeká tam na mě úleva. Úleva z toho, že jím a nikdo mě nevidí. Úleva, že na chvíli mohu na všechno, co mě trápí, zapomenout. Šla jsem prostě nakupovat, nic mě nemohlo zastavit. Raději jsem nikdy nepočítala peníze (ale také se k tomu dostanu), které bulimie ve svém chřtánu spolkla. Zatím jen odhad – jeden bulimický záchvat přijde asi tak na 200 Kč. S frekvencí jednou týdně to dělá 10 600 Kč za rok. Stávalo se ovšem, že jsem mívala záchvaty i častěji, takže pro mě byly čím dál tím dražší „zábavou“.

V takovém žalostném stavu jsem tedy byla po dvou letech od prvního záchvatu. Nikdo z mého okolí nic netušil, nikomu jsem se nesvěřila. Nešlo to. Tak strašně jsem se styděla a tak strašně jsem měla zničený psychický vnitřní život, že to prostě nešlo. Jako nikdy nekončící závod. Bylo mi dvacet čtyři let. Měla jsem se radovat z mládí a ze života. Přitom ze mne bylo nešťastné stvoření, které si nevědělo se sebou rady.

Moje váha byla v mých očích zoufalá. V anorektických dnech 55–58 kg, v bulimických někdy až 62 nebo i 64 kg, a pokud se nepletu, vzpomínám na okamžik, kdy ručička váhy ukazovala i 68 kg. Lítala jsem v tom a nevěděla, co dělat. Fyzicky jsem byla v nejhorší fázi bulimie, fáze psychická mne teprve čekala. Právě to bylo peklo, které jsem si měla prožít. Které jsem měla okusit až u samého dna pekelného kotle, abych pochopila, že se musím změnit. Ale to bylo až za dalších dlouhých pět let.

Názory čtenářů

To bys byla bulimičkou a nechtej to!!!!
Jestli chceš byt anorektickou snaci mít vuli a nejíst,ale tím si daleko víc ublížíš!!!Najdi si sport,obez sladky a pujde to jako po másle!

U kuřaček začíná menopauza o dva roky dříve
18. 10. 2011

Vyhrála boj s anorexií!
21. 9. 2012

Vánoční přejídání aneb první pomoc pro vaše břicho
25. 12. 2012

Pozor na letní úrazy – prevence, rizika a první pomoc
8. 7. 2011

Pomoc! Moje dcera nechce jíst
21. 11. 2012