Z deníku bulimičky: Vzpomínka desátá

Bylo mi dvaadvacet, blížily se Vánoce, byla jsem sama a nevyhledávala jsem žádný nový partnerský vztah. Studovala jsem vysokou školu a připravovala se k závěrečným státním zkouškám. V mezivánočním období jsem se sama procházela zešeřelými, ztichlými ulicemi a počítala rozzářená okna, za nimi svítící vánoční stromky a hvězdy. Jak jsem těm lidem záviděla, že mohou být spolu, cítit vedle sebe své milované a usmívat se.

Váhu jsem pomalu dohnala a díky milované čokoládě a jedení „ze smutku“ jsem vážila 58 kg. Ve městě jsem potkala bývalého kamaráda, který zničehonic prohodil: „Děvče, dělej se sebou něco, ty jsi nějak moc přibrala, ne?“

Táák. To byla roznětka. Tím se odklopilo víko vrcholu sopky. To přece nemůže být pravda, že jsem tlustá… Že se někomu nelíbím… Co by tomu řekl můj milý, kdyby byl naživu? Copak bych se mu takto ještě líbila? Copak by se na mě ještě podíval? Vždyť by mě opustil, protože jsem tlustá. Slíbila jsem přece v myšlenkách jemu a ve skutečnosti i svému okolí, že budu žít, že budu bojovat a že to dokážu. Nemůže být ze mě zatrpklá, tlustá, neživá dýně! Vždyť on mě vlastně opustil proto, že mu bylo jasné, že brzy ztloustnu… Vyvolalo to ve mně až paranoidní stavy.

Téměř po deseti letech jsem najednou znovu začala přemýšlet o své váze, o své postavě, snižovala porce i frekvence stravování, zkoumala jsem se v zrcadle a počítala tukové faldy na břiše. Od tohoto okamžiku se moje váha a tvar mé postavy staly tím nejdůležitějším na světě. Byla jsem znechucena sama sebou. Každý den jsem byla víc a víc nešťastná. Zrcadlo se mi stalo druhým domovem. Zkoumala jsem se oblečená, pozorovala jsem se svlečená. Říkala jsem tomu módní přehlídky. Jak vypadám v těchto kalhotách? Blbě. Ihned je třeba vyzkoušet jiné. Jak vypadám v této sukni? Taky blbě. Co mám dělat s tím zadkem? A co ty tři pneumatiky, co mi vyrostly na břiše?

Porovnávala jsem svou postavu a své míry s modelkami v módních časopisech. Když vyhlašovali výsledky soutěží Miss, měřila jsem se hystericky v pase, přes prsa a přes boky, abych mohla posoudit, jestli mám stejné proporce jako ony. Neměla jsem. Snad mi to osud přinesl do cesty, snad jsem se sama řítila do zkázy. Vzala jsem do ruky jakýsi časopis a přečetla si nečekaně a zprvu nechtěně článek o bulimii. Názorně tam bylo popisováno, jak mnoho dívek svou dietu a postavu řeší tím, že se prostě a jednoduše po jídle vyzvracejí. Zároveň jsem si vzpomněla, že na královských dvorech bývaly tyto zvyklosti pravidlem. Všichni se cpali do úmoru a jakmile měli pocit, že jsou plni až ke krku, odešli do vedlejší místnosti, strčili si prst do krku, vyzvrátili snědené kačeny, kuřata, holoubata a nevím co ještě a spokojeně se vrátili k dalšímu hodování.

Bože, jak málo jsem tehdy věděla o skutečných příčinách bulimie! O tom, že hlavním problémem není jídlo, i když to tak na první pohled vypadá. A mne myšlenky na jídlo, protože po jídle se přibírá a tloustne, trápily každý den. Za dva dny už jsem stála u záchodové mísy také. To byl začátek bulimie.

Názory čtenářů

Bulimie, jak s ní bojovat?
20. 12. 2011

Přecházet, nebo předcházet?
4. 11. 2011

Muži jsou k cukrovce náchylnější než ženy
4. 10. 2011

Čokoláda snižuje riziko onemocnění srdce!
31. 8. 2011

Nachlazení není chřipka
14. 12. 2012